Název

Chorvatsko -Jadranexpres 2003

Popis

V pátek vyjel znovu vlak z Prahy do Splitu, to mi oživilo moje vzpomínky na r. 2003, kdy jsem tento výlet podniknul s kamarádem Karlem. Byl to úplně první porevoluční Jadranexpres, který ČD zavedly. Tady je pár vzpomínek, které jsem po 18ti letech vylovil z paměti:
Jízdenku se nám podařilo jako zázrakem koupit až na poslední chvíli (asi někdo odřekl) a zakoupili jsme si lehátkové kupé.
Tehdejší ceny zpátečních jízdenek Českých drah: Obyčejná (8 lidí v kupé): 1.990,-Kč,
lehátko (5 lidí v kupé): 3.500,-Kč, lůžkové kupé( 3 lidi v kupé): 5.000,-Kč. Pozor, ceny jsou samozřejmě za osobu, nikoli za celé kupé. Člověk si s sebou mohl vzít i auto za celkovou cenu 6.990,-Kč. To bylo tenkrát hodně peněz, neboť průměrný plat v r. 2003 činil 16.430,-Kč. I přes takto vysoké ceny a plnou obsazenost vlaků tento projekt Českých drah brzy zkrachoval, bylo to pro ně prý ztrátové. To je trochu divné, protože RegioJet to dnes jezdí zhruba za poloviční až třetinové ceny (přepočítáno na současné mzdy) a zdá se, že se mu to vyplácí.
Nastupovali jsme v Brně a na cestu jsme si vzali jen pár plechovek piva a malou svačinku. Měli jsme v plánu, že se navečeříme v jídelním voze. To jsme se ale škaredě spletli. Jídelňák už v Praze obsadili Pražáci a nehodlali ho jen tak opustit. Seděli tam celou cestu, popíjeli pivo a vzájemně si přenechávali místa, aby jim je někdo jiný nezasedl. Několikrát jsme tam nakoukli v naději, že se někdo ustrne a na chvíli nás pustí, abychom se mohli najíst, ale samozřejmě bez šance. Většině Pražáků je jakákoli empatie cizí, to jsem poznal už na vojně...Takže jsme se celou cestu živili čokoládovými tyčinkami a plechovkovým pivem a ráno jsme si místo snídaně dali fernet z plastového kelímku. (tento sortiment rozvážela holka po vlaku v takovém pojízdém bufetu). Ten fernet měl takovou zvláštní plastovou pachuť a byl hodně drahý. Ve vlaku se hodně pilo a tak brzy nastal problém, kam s těmi prázdnými plechovkami. Aby se v tom lidi neutopili, začali prostě plechovky vyhazovat z okna. To se nám samozřejmě příčilo, ale asi tak v půlce Chorvatska, s několika vypitými pivy už zábrany padly a začali jsme to praktikovat taky...Zajímavá zkušenost, jak snadno člověk podlehne davovému jednání...Ve vlaku se pařilo o 106 a utkvěl mi pán, který zcela na mol vypadl z jednoho kupé do uličky. Dodnes vidím jeho manželku, jak ho táhla za nohy zpět do kupé. Aby nedošlo k mýlce, nebyli do žádní adolescenti, většina osazenstva byla střední a starší generace. Seriózní fotrové od rodin, tak bych to asi charekterizoval. Další zajímavostí bylo, že jsme ve vlaku nepotkali "normálního" člověka, který by si koupil jízdenku za "normální" cenu, jako my. S kýmkoli jsme mluvili, byli to zaměstnanci ČD, nebo jejich rodinní příslušníci, kteří cestovali za hubičku....Asi proto taky tento projekt zkrachoval. Také s námi jelo hodně novinářů. Dále si vzpomínám na to, jak jsme měli asi hodinovou neplánovou zastávku v takové pustině v Chorvatsku. Došlo k tomu, že jak vlak sjížděl dolů z hor, tak se uvařily brzdy na jídelním voze. To asi jak byl neustále narvaný těmi obtloustlými Štokholmáky...(Na voně jsme Čechům říkali "Švédi" a Pražákům "Štokholmáci")
Vylezli jsme z vlaku na kouřovou a čelkali jsme, až se z těch brzd přestane kouřit....Od vlaku se moc nevzdalujeme, protože všude jsou miny, je relativně krátce po válce. Myslím, že cesta do Splitu nám trvala asi 24 hodin, ale už si nejsem přesně jistý....Ze Splitu jsme potom jeli busem do Drveniku, kde jsme měli ubytování. Dovolená proběhla v pohodě, až na menší dobrodružství na chorvatsko-bosenské hranici. To bylo tak: Rozhodli jsme se udělat si výlet do Dubrovníku veřejnou dopravou. Věděl jsem, že ze Splitu do Dubrovníku jezdí cca každé 3-4 hodiny autobus. Po snídani jsme se tedy vydali na magistrálu, abychom zjistili, kdy tento autobus jede. Tam jsme zjistili, že na Balkáně žádné zastávky nejsou, natož jízdní řád. Domorodci prostě vědí, že autobus zastavuje tam u toho stromu a to stačí. Na magistrále už postávala skupinka nervózních Čechů, kteří dostali stejný nápad, jako my. Jsou rozzuření, že autobus už měl před hodinou jet a pořád nic...V tom se ze zatáčky vynořil, tak neváháme a nastupujeme taky. Nastupuje se zadními dveřmi a přišel nás zkasírovat průvodčí. (Z našich autobusů průvodčí vymizeli hned po revoluci). Z Drveniku do Dubrovníku je to asi 120km -můj odhad (nechce se mi to přesně hledat) a autobus to jede asi 3 hodiny. Zastavuje totiž u každé vrby, v každé vesničce po cestě....Asi tak po hodině jízdy si uvědomuji, že pojedeme přes Bosnu I Hercegovinu a že s sebou nemáme pasy. Ty zůstaly v Drveniku. Z knih různých cestovatelů vím, že nemít pas na Balkáně, nebo obecně na "východě", je skoro stejný zločin, jako vražda...Horečně přemýšlíme co s tím. Nápad nechat se vysadit před celnicí a do Bosny přeplavat po moři zavrhuji, je to moc složité řešení s nejistým výsledkem.....Nakonec se v autobusu přesouváme na úplně poslední sedadlo, kde se chceme skrčit až na zem, snad nás celník neuvidí. To se podařilo, neboť celník jen nakoukne z předních schůdků a vyzve všechny lidi, aby do uličky ukázali pasy....My ležíme na zemi, takže nás nevidí.....Super, projeli jsme.......Stejně jsme to udělali při zpáteční cestě. Jenže co čert nechtěl, mezitím se na hranicích vyměnila směna a ted úřaduje nějaký svědomitější celník. Snaživec prochází celý autobus a všechny lidi kontroluje. Konečně je u nás a při jeho "passport" se začínám potit, jak strop od chlíva...Nevím proč, ale v tu chvíli jsem si vzpoměl na Švejka a jeho "Nemám, miláčku!" Snažíme se celníkovi vysvětlit, že jsme turisti , bydlíme v Drveniku a tam máme i pasy a před 25ti lety tu žádná hranice nebyla....On se ale tváří jako strašně velkej nechápavec...Nakonec Karel zjištuje, že má u sebe řidičák a tak mu ho ukazuje...S tím je spokojen. Takže Karla pustí, se mnou to ale vypadá hůř... Od cestovatelů, kteří rádi jezdí na "východ" vím, že nejdůležitější je mít nějakou "bumážku". Ale jedinný papír, který u sebe mám, je papír toaletní - ten mám u sebe vždycky (protože člověk nikdy neví). Nakonec mě osvítil duch svatý a vzpomněl jsem si, že mám u sebe vstupenku z Dubrovnických hradeb. Tedy aspon nějaký oficiální dokument. Vítězně tu vstupenku vytahuji z kapsy a předkládám celníkovi. Spokojeně pokýve hlavou a můžeme jet....Ufffff, to bylo o fous...Su rád, že jsem nedopadnul jako kamoš o měsíc později, kterého v Bosně kvůli propadlému pasu strčili na 48 hodin do báně......Cestování vlakem k moři byla zajímavá zkušenost. Byl jsem u moře autobusem, autem, vlakem i letadlem a vlak řadím z hlediska pohodlnosti na druhé místo, hned za letadlo. Ale ze sociologického hlediska je vlak mnohem zajímavější než letadlo.....

Kategorie a štítky

Nastavení